Sto dní sto slov

4. července jsem se rozhodla, že budu následovat Modráska a po sto dní každý den napíšu článek o alespoň sto slovech. Dnes je ten stý den.

Za každý den, kdy jsem článek nenapsala, odešlu 50 Kč na nějakou tu dobrou věc. Proč jsem vynechala některé dny? Buď jsem byla moc unavená, nebo jsem na to zapomněla, nebo jsem nevymyslela nic, co by se dalo sdělit světu, nebo jsem usnula v autě a probudila se až v jednu hodinu ráno před barákem.

Kolik budu posílat? Článek jsem vynechala přesně v patnácti dnech, tudíž konečná částka je 750 Kč. A kam budu posílat?

Snad již v prvních desíti dnech jsem se rozhodla, že peníze odešlu Lince důvěry. Důvodem, proč jsem se rozhodla právě pro Linku důvěry, je, že jsem jejích služeb v minulosti sama několikrát využila. Zdá se mi to jako věc, která skutečně dokáže pomoct lidem, kteří mají problémy. Je to k něčemu. Nechce se mi přispívat na uprchlíky a děti v Africe a podobné věci, protože je to hrozně profláklý a hlavně chci přispět na něco, co se mě bezprostředně týká.

A jaké to celé bylo? Většinou mi to lezlo na nervy. Jako zkušenost dobrá, ale znovu ani omylem. Mnohdy jsem až do půlnoci seděla ztrápená nad počítačem, abych vymyslela co nejmíň blbé téma, o kterým bych mohla psát. Proto jsem některé články napsala skutečně během čtyř minut. Často jsou ty články tedy téměř nečitelné a o ničem. Občas, když jsem zrovna věděla, o čem psát, to ale bylo super, protože jsem najednou měla důvod o tom skutečně psát a nevymlouvat se, že to napíšu někdy jindy a že se mi nechce…

A co bude dál? Původně jsem chtěla promazat všechny ty téměř nečitelné články s tím, že pokud si je někdo bude chtít přečíst, může mě kontaktovat a já mu je pošlu. Nakonec jsem se však rozhodla, že to tu nechám, protože proč ne, že jo. Ale co bude dál s celým tím blogem? Kosinus mi jistým způsobem přirostl k srdci a rozhodně se ho nechci a ani nemůžu zbavovat. Počítám s tím, že se tu někdy něco objeví. Nebude to pravidelné a už vůbec to nebude každý den. Ale občas se probudí z kómatu.

A jaké byly ty čitelnější články? Tři nejčtenější články k dnešnímu datu 23. října jsou:

1. Nebudu se hlásit na vysokou (127 zobrazení)
2. Vyznání víry (88 zobrazení)
3. Mají prodavačky oznamovací povinnost? (74 zobrazení)

Mateřská škola

Nenáviděla jsem chodit do školky. Byla to růžová školka v Bystrci a já chodila do růžové třídy. Začala jsem tam chodit, když mi byly čtyři roky, a každé ráno jsem zvracela, jak jsem se bála a bylo mi to protivné. Přesto jsem tam ale zůstávala.

Měla jsem tam dvě velké kamarádky. Sabinku a Sašenku. Obě ale byly moc holčičkovské. Taky jsem se kamarádila s Helenkou, která ale byla starší a tak šla později do školy. A nakonec taky malá, o dva roky mladší holčička, o kterou jsem se starala, když už mi bylo pět let.

Měla jsem skříňku s jablíčkem. Jakmile jsem si dala věci do skříňky a oblíkla si zástěrku a obula si papuče, zamířila jsem ke stolu, kde jsem si téměř celý den malovala. Málokdy jsem se zapojovala do společných her.

Ve vzpomínkách mi uvízlo pár okamžiků.

Jak někdo nachystal příbory a talíře na stůl, ale nůž dal doleva a vidličku doprava. Celý stůl jsem tedy obešla a umístila příbory správně. Vidličku doleva. Nůž doprava, bříškem k talíři. Lžíci vně vedle nože. Nedokázala bych jíst u stolu, kde je něco tak zásadního a základního špatně.

Jak Markovi začala téct krev z nosu a učitelka zrovna byla na záchodě, či zkrátka nebyla přítomna, a nikdo nevěděl, co má dělat, tak jsem se o něho začala starat.

Jak jsme hráli všichni takovou tu hru, jak jeden jde za dveře, něco na sobě změní, vrátí se a ostatní musí hádat, co je tou změnou. Kdosi měl ohrnutou nohavici a Markův starší bratr, jehož jméno si nepamatuju, vykřikl: „Noháv!“

Jak na zahradě rostly modříny a já jedla jejich jehličky.

Jak na zahradě rostly velké jetely a já je trhala pro naše králíky.

Jak jsme po obědě museli chodit spát a mně roztáhli postýlku vždycky daleko od všech ostatních dětí, protože moc dobře věděli, že nebudu spát, ale budu si chtít povídat, a tak budu všechny otravovat. Abych zahnala dlouhou chvíli na lůžku, sahala jsem si prsty do očí.

Jak jsme jeli do zoo a čekali jsme na zastávce Ečerova, Helenka seděla na lavičce a chtěla se opřít, mělo tam být za ní sklo, ale nebylo, tudíž se opřela do prázdna a propadla dolů, byl tam takový sráz, dalo by se říct. Šla do zoo celá domlácená a poškrábaná a dobitá.

Jak mě učitelky nutily chodit aspoň jednou za den na záchod.

Jak jsem před školkou našla pohozeného malého plyšového medvídka, tak jsem se ho ujala a doteď ho mám doma.

Jak jsme šli jedno zimní odpoledne na procházku a já šla až úplně vzadu s Patrikem ve dvojici za ruku, se kterým jsem se nekamarádila o nic víc než s ostatními. Ptal se mě, jestli kouřím. Řekla jsem, že ne. Na to on vydechl a pára mu stoupala od úst.

Divný sny

Zdávají se mi mnohdy velmi zvláštní, ale především až moc živé sny. Kupříkladu jsem před pár lety mívala denně sny o Stalinovi, které se mi čas od času vracejí i teď. Je noc a spím. Někdo zazvoní, jdu otevřít. Za dveřmi stojí Stalin, který na mě namíří pistoli a zastřelí mě.

Dneska se mi zdál poněkud jinak zvrácený sen. Zdálo se mi, že se mi narodilo dítě (nutno podotknout, že jsem celý porod prospala a po probuzení se divila, jaktože to dítě nejde narvat zpátky do břicha), bylo hrozně malinký a hrozně moc bělounký a mělo výrazně modré oči jako nějaká panenka. Dala jsem ono dítě do tašky přes rameno a zapnula zip. Všude, kam jsem přišla, jsem tašku rozepnula a všem své dítě ukazovala. Ale pak jsem se omluvila, že musím jít do zverimexu koupit pelech, jinak to dítě nebude mít kde spát.

Co o tom říká snář? Netuším. Měla bych jít na výklad snů? Nebo to sdělit na psychiatrii, že nerozeznávám děti a zvířata a asi jsem nějaká divná?

(Taky jsem se pak omlouvala svému kamarádu Danovi, že s ním nemůžu jít na skautský ples, protože se musím starat o to dítě.)

Kolik máme životů

 U nás doma se věří na minulé a budoucí životy. Podle mámy jsem kdysi byla Karel Havlíček Borovský – a pokaždé kdy to vysloví, ušklíbnu se a dělám, že to raději neslyším.

Protože já na tady tu srandu s minulými a budoucími životy nikdy nevěřila. Prostě si myslím, že život je jeden. A nemyslím si, že podle svého chování v tomto životě se narodím v životě dalším.

Věřím, že život je jedinečný, neopakovatelný dar a my ho můžeme využít jen jednou. Žádné restarty ani pauzy nejsou povoleny. Prostě do toho skočíš a jedeš do poslední chvíle. Pak umřeš a znovu už se tady neocitneš.

Idea více životů se příčí s mým přesvědčením, že za život bychom měli být vděční. Jsme přeci více vděční za něco, co dostaneme jednou, než za něco, co dostaneme opakovaně.

A dělám v životě blbosti a ne vždy si života vážím dostatečně, mnohdy jím opovrhuji a odmítám ho, říkám, že se jich nikdo neprosil, abych se narodila, ale vzápětí se omlouvám a je mi připomínáno, že žiju. A až budu mět umřít, umřu ve správnou chvíli — a už se nenarodím, ale budu v nebi a budu mít život věčný a budu si povídat s Bohem a budu mu říkat „kámo“ i naživo. Těším se? Asi jo.

Ale nepotkám tam mámu. Máma se narodí někde jinde. Přestože nám od malička říká, že se na nás naše mrtvá zvířata dívají z nebíčka a že se na nás prababičky dívají z nebíčka a mávají nám a že už i té babičce je tam nahoře dobře.

Labe

Když jsem byla mladší a byla jsem zarytým vlastencem, velice mě oslovila báseň Geografická od Karla Havlíčka Borovského. Píše se v ní, že všechny řeky od nás odtékají do ciziny, zatímco žádné cizí nevtékají k nám. Nevím, co je na tom pravdy.

Úplně nejvíc českou řekou pro mě vždy byla Vltava, kterou jsem také měla odjakživa spojenou s onou skladbou od Bedřicha Smetany. Pramení u nás a vlévá se u nás a už nikam neutíká. Tedy ne jako Vltava.

Zatím takové Labe, to mi vždy bylo nesympatické. Nejspíše proto, že jeho jméno vůbec nezní tak pěkně česky a ještě k tomu v Hřensku bere roha a teče do Německa.

Ale to není všechno. Jsou další řeky, které jsou mi zkrátka nesympatické. Nemusím chodit pro příklad daleko, mohu zůstat tady u nás v Brně — Svratka je srdcovka, zatímco se Svitavou jsem se nikdy plně nesžila.

V Nymburku do Labe vtéká Mrlina. Ano, Mrlina.

Avšak přes veškerou svou nesympatii k Labi jsem se rozhodla vybrat právě jeho, když nám zadával učitel v zeměpise úkol o mezinárodně významných řekách. Proto trávím s Labem celé odpoledne a celý večer a jen tak se do posteli nejspíš ještě nedostanu.

S Labem jsem dnes strávila víc času než se svým chlapcem.

Pěkně jsem si namalovala vektorově tok Labe a jeho přítoky a města a hranice mezi Českem a Německem a Německem a Polskem a pobřeží moře a dlouze jsem se snažila vyhledat nějaké ty vodoměrné stanice, které by mi řekly podrobnosti o průtoku v Labi. Zdlouhavé popisování, kudyma ta řeka vlastně teče. A ještě mám před sebou vodní dopravu.

Tak já vám teda povím, že po té době strávené s Labem jsem se stále nenaučila ono slovo skloňovat a ani nevím, jestli zůstávám u jednoho rodu. Vnímám Labe jako to Labe. Zdali tomu tak skutečně je, nevím.

Nesympatie jsou menší.

Podzim

 Zase všechno flákám. Školu. A volnočasové aktivity. A psaní povídek. A čtení Bible a povídání si s Bohem. Su totiž furt unavená a taky líná a taky zapomínám a tak vůbec.

Třeba to patří k podzimu, že jo. Je pravda, že jsem vždycky na podzim méně psala povídky. Naopak jsem enormní množství enormní rychlostí pokaždé vyprodukovala až na jaře.

Taky se říká, že na podzim jsou víc deprese. Což tedy pociťuji, nicméně nevím, jestli za to může podzim.

Podzim mám totiž moc ráda a je to moc fajn roční období. Jsou pěkné stromy. A hlína a zem jsou takové specifické. A taky sluníčko svítí tak nějak jinak. Už není takové vedro a já si můžu vzít mikinu.

Ale taky se s podzimem zhoršuje kvalita článků tady. Už aby byl konec.

Multimediálka

 Škola je v noci o víkendu moc prázdná, moc velká a moc temná na to, aby se v ní člověk mohl cítit bezpečně. Když jsem šla po schodech a svítila si mobilem, abych nespadla, stejně jsem si raději dávala pozor, jestli za nějakým sloupem někdo nečíhá. Procházet tmavou chodbou, na jejímž konci zahýbá o devadesát stupňů – a co se skrývá za tím? –, byl počátkem panické ataky.

Ono vejít do tmavé multimediální učebny a být tím prvním, kdo rožne zářivky, je taktéž neskutečně stresujícím okamžikem. Protože co když tu někdo je. A když už je světlo, podvědomě kontrolujete všechny židle a stoly a jestli se někdo nedívá dovnitř oknem a pak nakonec opravdu usedáte a máte předtuchu, že ten monitor před vámi vybuchne.

Necítím se tady dobře a nepotřebuji k tomu ani místo obklopené hromadou lidí.

Železářství

Tak teda čtvrtý ročník. Tak teda čtvrtý ročník a seminář z českého jazyka, který sice vyučuje docela fajn a v pohodě učitelka, nicméně s tím souvisí také nemilá věc v podobě literární dílny. Ono samo o sobě tady ta literární dílna špatná není, jo, ale když je přes víkend, kdy byste mohli pěkně v klidu ležet doma v posteli a sledovat blbý filmy a seriály v televizi, tak to už je horší.

Strávit celý týden ve škole. V noci je to tu trochu děsivý. Ale teď sedím v multimediální učebně a klepu do podivně nepohodlné klávesnice s podivně vysokými klávesami.

Již jsme měli několik literárních cvičení. Jeden prozaický text proto použiju i sem. Jmenuje se Železářství a měl být inspirovaný tvorbou Mariana Palla, který má momentálně výstavu v Domě umění města Brna (doporučuji), ale také píše prózu i poezii. Tento text vychází z obrazu s nápisem „guláš bez hrnce“.

Mám ráda špenát. Ono se to nezdá, ale špenát je úplně nejlepším přítelem člověka, víc než pes, víc než kočka, víc než auto, víc než autodráha, víc než peníze, víc než internet, víc než sex, víc než děti, víc než vzdělání, víc než jídlo, víc než pití, víc než alkohol. Jo, je jen jedna věc, která je nad tím vším. Je jen jedna taková věc a tou je guláš.

Mám ráda guláš víc než špenát. Kdyby se mě někdo zeptal, co já vím, v nějaké reality show, s kým na světě bych šla na večeři, odpověděla bych: „No to je jasný. Pozvala bych guláše, a kdyby se večer vyvíjel tím správným směrem, skončili bychom po večeři na hotelovým pokoji o pár pater výš a — a tam bych ho snědla i s kynutými knedlíky.“

Problém je, že žádnej takovej guláš neexistuje a žádný první rande v hotelovým pokoji nebude. Takže v té reality show budu za trapku, co by raději šla na večeři s večeří, než aby filozofovala u vína nad kýblem kaviárů s Leninem nebo Putinem nebo Stalinem o polaritě světa. A uvidí to celej národ a bude se smát: „Haha, Dobšovičová!“

Ono by to taky nebylo vůbec lehký. Takovej guláš, kdyby byl člověk, to by jako nebyl tekutej? To by ho jako nejdřív dali do mrazáku? A to by jako měl nohy, nebo by plul v hrnci v zimě po náledí, nebo by to byl guláš bez hrnce a jenom by se vznášela pára nad židlí v restauraci naproti mně?

„Haha, Dobšovičová!“ slyším už národ před obrazovkami. „Haha, Dobšovičová je na večeři s párou z guláše.“

„Haha, Dobšovičová!“ slyším zase. „Vždyť tys ten špenát připálila a námořníci teď nebudou mít co jíst!“

A pak celá posádka umřela hlady.

Velmi originální název

Knížek mám spoustu a velkou spoustu z nich jsem ani nepřečetla. Nebo jsem se třeba snažila, jo, třeba třicet stránek, ale většinu z těchto knih jsem ovšem začala číst v uplynulém roce, kdy prostě na čtení nemám ani pomyšlení.

Nicméně přes to všechno neustále velmi ráda navštěvuji knihkupectví a kupuji stále nové a nové knihy — které odložím do knihovny nebo lépe na stolek a otevřu je nejdřív za půl roku. A potom mi takto docházejí peníze, a tak jenom chodím do knihkupectví a sednu si na zem před regál a zkoumám, jo. A když mě něco zaujme, tak neudělám to, že bych si onu knihu vzala a šla k pokladně zaplatit, já si vyfotím její obal, jo, protože nemám ty finance, takže mám tu fotku, abych to později mohla napsat třeba Ježíškovi do dopisu. Jenže na to stejně většinou zapomenu. No anebo si vyfotím knihu, kterou koupím časem, až nějaký peníze budou, protože si myslím, že by se líbila někomu, komu bych ji dala na Vánoce.

Takže to si takhle stojím v knihkupectví a mířím na knihu mobilem a lidi se na mě dívají jako wtf, ale mně je to jedno, protože mě stejně neznají.

Když jsem to vymyslela, ten článek, tak to znělo docela dobře. Ale teď, když je napsanej, tak je to fakt blbost, pardon.

Jistota

 Dneska jsem v češtině během referátu říkala, že jedinou jistotou je smrt. Dříve jsme si vykládali ten děsně vtipnej vtip, že v životě musíme jen platit daně a umřít. Zřejmě proto nás politické strany přesvědčují, že nám mohou nabídnout jistoty, o kterých se nám ani nesnilo. Protože žádné optimistické jistoty nemáme.

A já nejspíš umřu na prášky, poznamenala jsem odpoledne. Ráno totiž spolykám tři a večer dva.

A všichni to víme. Všichni to víme, že umřeme, ale přesto se to všemi těmi prášky a operacemi a zdravým životním stylem snažíme všemožně oddálit, přestože umřeme, přestože všichni umřeme a přestože to všichni víme.

Asi před dvěma týdny jsem přemýšlela. Ocitla jsem se ve velmi zvláštní situaci, která mě přinutila o tom přemýšlet. V hlavě se mi převalovala myšlenka, jestli bych šla na operaci, kdybych měla rakovinu, jestli bych podstoupila chemoterapii, kdybych měla rakovinu, jestli bych se chtěla léčit, kdybych měla rakovinu. A došla jsem k závěru, ač to může znít jako rouhání, že ne. Ne, nechtěla bych nic z toho.

Ale kdo ví.

Vyhýbat se smrti je blbost. Můj život byl naplněný a spoustě lidem jsem pomohla a spoustě lidem jsem snad jejich život zlepšila. Takže jsem spokojená, ano. Mám ve svém okolí lidi, kterým na mě záleží a na kterých záleží zase mně. Mám kolem sebe rodinu a kamarády a jistého chlapce a mám kolem sebe kočky a psa a můžu si lehnout do měkké postele a můžu jíst a…

Pokud bych měla umřít, nechtěla bych umřít holohlavá. Jakoby nestačilo, že mi už tak poslední dobou vlasy vypadávají víc, než by bylo zdrávo.