Proč jsem si zase vybrala ekumenku

 Doma mám tři Bible (nepočítám-li různé dětské), tři různé překlady. Jsou to český ekumenický překlad, vydání z roku 1979, Jeruzalémská Bible, taková ta honosná, zlatá, a pak anglický překlad New International Version. České Bible mám tedy velké, těžké, které se špatně někam nosí. Když jsem s nimi měla strávit celou sobotu na zádech v batohu, rozhodla jsem se, že je na čase pořídit si i Bibli menší, lépe přenositelnou.

Moje kritéria? Malá, lehká, čitelná, zbytečně ne moc parafrázovaná, nejlépe dvousloupcová, nejlépe s odkazy, bez deuterokanonických knih.

Zdá se, že překladů je plný trh, ale když jsem se prodírala různými stránkami a knihkupectvími, zjistila jsem, že jich je na výběr vlastně hrozně málo. Dostupné jsou český ekumenický překlad (ČEP), Jeruzalémská Bible (JB), překlad pro 21. století (B21), Slovo na cestu (SNC), Bible kralická (BK), Bible kralická revidovaná (BKR), katolický překlad (KP), český studijní překlad (ČSP) a Pavlíkův studijní překlad (PSP).  

Labe

Když jsem byla mladší a byla jsem zarytým vlastencem, velice mě oslovila báseň Geografická od Karla Havlíčka Borovského. Píše se v ní, že všechny řeky od nás odtékají do ciziny, zatímco žádné cizí nevtékají k nám. Nevím, co je na tom pravdy.

Úplně nejvíc českou řekou pro mě vždy byla Vltava, kterou jsem také měla odjakživa spojenou s onou skladbou od Bedřicha Smetany. Pramení u nás a vlévá se u nás a už nikam neutíká. Tedy ne jako Vltava.

Zatím takové Labe, to mi vždy bylo nesympatické. Nejspíše proto, že jeho jméno vůbec nezní tak pěkně česky a ještě k tomu v Hřensku bere roha a teče do Německa.

Ale to není všechno. Jsou další řeky, které jsou mi zkrátka nesympatické. Nemusím chodit pro příklad daleko, mohu zůstat tady u nás v Brně — Svratka je srdcovka, zatímco se Svitavou jsem se nikdy plně nesžila.

V Nymburku do Labe vtéká Mrlina. Ano, Mrlina.

Avšak přes veškerou svou nesympatii k Labi jsem se rozhodla vybrat právě jeho, když nám zadával učitel v zeměpise úkol o mezinárodně významných řekách. Proto trávím s Labem celé odpoledne a celý večer a jen tak se do posteli nejspíš ještě nedostanu.

S Labem jsem dnes strávila víc času než se svým chlapcem.

Pěkně jsem si namalovala vektorově tok Labe a jeho přítoky a města a hranice mezi Českem a Německem a Německem a Polskem a pobřeží moře a dlouze jsem se snažila vyhledat nějaké ty vodoměrné stanice, které by mi řekly podrobnosti o průtoku v Labi. Zdlouhavé popisování, kudyma ta řeka vlastně teče. A ještě mám před sebou vodní dopravu.

Tak já vám teda povím, že po té době strávené s Labem jsem se stále nenaučila ono slovo skloňovat a ani nevím, jestli zůstávám u jednoho rodu. Vnímám Labe jako to Labe. Zdali tomu tak skutečně je, nevím.

Nesympatie jsou menší.

Salesiánské nekrology

Dnes jsem se bavila spánkem a čtením salesiánských nekrologů. Takhle když se to řekne, zní to hrozně morbidně a divně, ale ono to jsou přeci jen stručné životopisy osob, nic morbidního, píšou se tam o nich pěkné věci, dokonce i povaha, jací byli, co je bavilo. Třeba pan Alfréd Astr byl „vrátným bedlivým, přísným a obětavým. Nenechal se vyvést z míry, zůstal veselý a dobrosrdečný. Domem přečasto znělo jeho vytrubování, pískání nebo prozpěvování.“

Je to devadesát sedm stránek. To je hodně stránek. Přihlédneme-li k tomu, že všechny ty nekrology mám za úkol pročíst a vytáhnout z toho místa spojená se salesiány a najít k nim souřadnice a nějaké, alespoň základní, informace.

Nutno podotknout, že mě to baví. Mimo nekrologů mám taky za úkol projít knížku se salesiánskými hroby a i  ty zanést do tabulky a vyhledat k nim souřadnice. To bude jistě taktéž zábava, jen už to nebude tak zvídavé.

Nedělám to jenom tak. Nejsem blázen, co by si vyhledal nekrology a četl je, protože by se nudil. Vězte, že je to sběr dat do mobilní aplikace, na které pracujeme se skupinou lidí. Nevím však, do jaké míry o tom mohu zatím mluvit. Zůstaneme u toho, že je to teda jako zajímavé.

EDIT: Ze života Mojmíra Demela: „Všude bylo třeba budovat septiky, WC, koupelny, aby mohli spolubratři slušně lidsky bydlet, případně využit farní budovy k apoštolátu s mládeží. Pan Demel obětavě budoval.“

Kytičky

Mám ráda modrý kytky. Mám totiž ráda modrou barvu a jako malá jsem neznala příliš modrých kytek a připadalo mi to hrozně neobvyklé a neobvyklý věci jsou fajn.

Mám ráda modřenec a chrpu a pomněnku.

Pořád si pamatuju básničku na mně: Zapomněl, opomněl, vzpomněl, že byla taková domněnka, že na hrobě rostla pomněnka a je tam uzemnění.

Moje nejvíc nejoblíbenější kytka je tedy chrpa. Kdyby bylo po mojemu, tak bych měla chrpy na svatbě. Ovšem nezáleží jen na mně a rozhodně teď neřeším, jaký kytky budu mít na svatbě.

Docela by mě zajímalo, jestli existují i modrý růže, protože modrá a růže, no to je geniální kombinace, že jo – avšak možná by to mohlo dopadnout, jako když pejsek a kočička vařili dort.

Růže mám taky ráda, ačkoli nejsou modrý. Mám ráda žluté růže a bílé růže a takové ty červeno-bílé růže. Jednou jsem si o prázdninách před druhákem posteskla, že jsem asi nikdy nedostala kytku, tak pak kamarádky na moje narozeniny zorganizovaly, aby mi různí kamarádi dali růži. To bylo pěkný. Mám je doma usušený, ale většinu z nich už stihly kočky zničit.

A vždycky mě fascinovaly černý růže. Paní Muminková měla moc ráda růže a v jednom díle Muminků, když měla zrovna narozeniny, jí rodina vysadila růže v její podobizně. Potom ji zavedli na kopec a ona to viděla a byla dojatá. Každopádně jim dalo zabrat, aby sehnali potřebný černý růže.

Ale černý růže bych teda nechtěla. A to ani na pohřbu. Na pohřbu bych chtěla černý balónky – to je dostatečně kůl.

Statečné srdce

Trochu drsný. Člověk v jednom okamžiku obrací zrak od televize, v druhém okamžiku mu po tváři stéká slza a ve třetím se zamýšlí: „Aha, to je chytrá myšlenka.“ Useknutá noha, useknutá hlava, probodnutej Anglán, meč dopadá ostrou stranou doprostřed lebky, krev a kůže od krve, umírající koně a umírající lidi, znásilnění, přátelství, loajalita, spojenectví, důvěra, zrada, láska, odpuštění, svoboda, strach, smrt a život, zvěrstva, ambice a pomstychtivost, statečnost, pevnost a odhodlání, trochu teplej Eduard II. a jeho manželka Izabela Francouzská.

Skvělé. Krásné. Úchvatné. Tři hodiny utečou jako voda. Uvěřitelné emoce i pro jinak rádoby neemocionálního člověka.

Vlastně moc netuším, proč jsem z toho filmu tak nadšená. Proč se mi tak líbí. Čím mě tak nadchnul. Nepamatuji si, že by se mi nějaký film tak zamlouval. Mám ráda V nitru Llewyna Davise. Mám ráda Čistou duši. Mám ráda Podfukáře. Hodně se mi líbil film Nedotknutelní. Ale o žádném z nich a ani o žádném jiném jsem dosud nemohla s jistotou a přesvědčením říct – ano, toto je můj oblíbený film.

Ano, toto je můj oblíbený film.

Nic se zbytečně nevleče, válečné scény jsou dlouhé tak akorát, krásně padnoucí hudba v pozadí, geniálně zahraná scéna boje Roberta z Bruce a Williama Wallace včetně následujících pohledů a ticha. Nádherná krajina skotských hor. Úžasné skotské melodie s dominujícím hlasem skotských dud. Brilantní kostýmy. Akorát je pro mírumilovného a nenásilného člověka ponejprv trochu těžší zvyknout si na drsné a krvavé scény, které jsou přítomny hned od samého začátku, ale po několika desítkách minut přichází jakási rezignace na kinematografický pacifismus a střídá ho náhlé užívání si naprosto každé vteřiny záběrů.